Pozor, trpí zamykací mánií!

„Pozor, trpí zamykací mánií!“, tak tohle byl Subject mailu, který jeden z mých tehdejších nadřízených, senior auditu poslal na All staff, když mě dával do placu, že budu mít následující dva týdny volno.

Pravda je, že jsem měla jako asistent auditu fakt smůlu na to, že na zakázkách, kterých jsem se účastnila, nás pravidelně klienti omylem zamkli. Většinou se situaci podařilo poměrně rychle vyřešit jedním telefonátem a někdo nás přišel zachránit, ale ne vždy to bylo tak jednoduché.

Jednou jsme takhle byli u klienta, prodejce počítačových komponent, který nás hned první den poučil o svých bezpečnostních opatřeních, a sdělil nám, že v 19 h se budova automaticky zakóduje a nikdo se nedostane ven. Ke konci auditu za námi přijel manažer, kterého jsme samozřejmě informovali, že musíme odejít před 19. hodinou a následně jsme mu to opakovali s o to větší frekvencí, čím více se blížila 19. hodina, a my jsme, na rozdíl od našeho manažera, nervózně sledovali ručičky hodinek. No ale co už, konec pracovní doby stanoví nadřízený, takže jsme začali balit notebooky několik minut po 19. hodině. Když jsme došli ke vstupním dveřím do patra, kde jsme seděli, dveře byly zamčeny. Už si nevzpomínám, jestli jsme bušili na dveře, nebo tam byl zvonek. Po několika minutách se objevil klučina z ostrahy, z jehož rozpačitých posunků jsme pochopili, že je opravdu budova zakódována a on nám nemůže pomoct. Pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že u klienta přespíme, když se náhle v ruce manažera objevil klíč od vstupních dveří. Na dotaz, jak se mu podařilo bezpečnostní schránku otevřít, reagoval: „to samo“, což jak všichni, kteří kdy měli malé děti, tuší, že samo se jen tak něco nestane. Každopádně v ten moment to pro nás byla záchrana a dostali jsme se ven. Další den, když už tam samozřejmě manažer nebyl, za námi přišel ředitel společnosti, a přátelsky nás požádal, abychom už příště nerozbíjeli bezpečnostní schránku s klíči, protože to není úplně levná záležitost. Propadali jsme se za něj hanbou.

Později, když jsem se stala seniorem a měla zodpovědnost za svůj tým, jsem si dávala pozor, abychom neodcházeli jako poslední od klienta, případně abych vždy měla k dispozici klíč. I tak se jednou náš odchod od klienta, který sídlil ve vilkové čtvrti, změnil v únikovou hru. Klient nám sice nechal klíč od vstupních dveří své kanceláře, bohužel někdo zamknul vstupní dveře celé budovy. Když jsme to zjistili a zavolali kontrolorovi společnosti, tak nám oznámil, že nám bohužel nemůže pomoct, ale že se můžeme dostat ven sklepním oknem. Tak jsme se s kolegyní vydaly do sklepa, tam jsme se naštěstí dostaly, okno bylo dost vysoko, tak jsme si ještě zašly do kanceláře pro židli, abychom po ní vylezly k oknu a dostaly se ven. Nejdřív jsem se malým oknem protáhla já, vzala jsem od kolegyně oba notebooky, poté vylezla kolegyně, přivřely jsme okno a doufaly jsme, že náš problém skončil. Mýlily jsme se. Byla zamčená i branka. Nezbývalo nic jiného než přelézt plot. Opět jsem byla juniornější kolegyni příkladem, a i když nejsem ani trochu sportovec, jsem začala přelézat plot. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak jsem viděla, jak v oknech okolních vilek je spousta chlapů, kteří pobaveně pozorují, jak se snažím v úzké sukni, značně vyhrnuté, přelézt plot. Kolegyně mi pak přes plot přehodila naše notebooky a za přítomnosti velkého publika se také vyškrábala na plot a skočila dolů.

Ještě že jsme my Moraváci pohodový národ a nikdo na nás nezavolal policii

Autor

Helena Šulcová