Koronavirus jako vyšší moc může způsobit neplatnost smluv, jednejme však s rozmyslem

Poslední dny se čím dál více množí dotazy na možnost odstoupení od smlouvy z důvodu pandemie COVID-19 jako vyšší moci. Za vyšší moc je považována mimořádně nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na vůli stran (viz. www.asociacerf.cz/clanky/koronavirus-a-plneni-smluvnich-povinnosti/).

Jak jsme již uváděli dříve, vyšší moc by má být užívána pouze v nejzávažnějších a nejnepředvídatelnějších případech a její užití má i sociálně-ekonomický dopad. Jedná se totiž o ultimátní nástroj, který má být užit v situaci, kdy již není žádná jiná cesta. Zdali se za vyšší moc bude dát považovat i pandemie COVID-19, je v tuto chvíli otázkou a bude se to posuzovat pro každou situaci samostatně.

Princip prevence a minimalizace škody

Institut vyšší moci nelze vykládat extenzivně a jednostranně, ale při zohlednění základních právních pravidel fungování společnosti. Jedním z nich je i princip prevence a minimalizace škody. Dle ustanovení § 2900 NOZ „vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“.

Prevenční povinnost působí tak, že s jejím porušením je spojován negativní následek v podobě vzniku povinnosti k náhradě vzniklé újmy. Tedy k odstoupení od smlouvy z důvodu vyšší moci by nemělo dojít v případě, kdy:

•  lze účelu smlouvy dosáhnout i jinak, například pře-vyjednáním podmínek smlouvy, a
• odstoupením od smlouvy by druhé straně vznikla škoda.

V opačném případě by pak odstupující strana mohla být vyzvána k náhradě škody, která druhé straně odstoupením vznikla.

V daných případech pak budou vždy porovnávány různé zájmy dotčených osob a nejrůznější aspekty konkrétního případu. Samotným účelem ustanovení o minimalizaci škody není zabránění vzniku újmy jako takové, nýbrž spíše o zajištění, aby lidé v soukromém styku jednali v souladu s určitým standardem jednání. Klade se tak důraz na rozumnost jednání, a to bez ohledu na jeho následek. Zcela zásadní tak z tohoto pohledu jsou:

• okolnosti konkrétního případu,
• zvyklosti soukromého života, a dále například
• analýza přínosů, které z určitého jednání pro danou stranu plynou.

Jednání v souladu se zvyklostmi totiž představuje společensky žádoucí formu kolektivního jednání. Teprve nebudou-li k dispozici zvyklosti soukromého života, bude možné posoudit porušení prevenční povinnosti optikou nákladů a přínosů rizikového jednání.

Každá mince má dvě strany

Co je však jasné již teď je, že každý vztah, každá smlouva, má alespoň dvě strany. Upřednostníme-li jednu, upozadíme druhou. Na konkrétní případy je tak nezbytné koukat z obou perspektiv a v tuto dobu více než kdy jindy, také solidárně. Pokud my ukončíme všechny smlouvy z důvodu vyšší moci, tak je vysoce pravděpodobné, že ostatní ukončí všechny smlouvy ze stejného důvodu s námi.

Jako zásadní tak v těchto dnech vidíme:

• otevřenou komunikaci mezi stranami,
• naprostou transparentnost,
• vyvarování se unáhleným závěrům a rozhodnutím, a zejména
• snahu najít společné řešení vhodné a akceptovatelné pro obě strany.

Je již nad míru jasné, že současná situace vyžaduje rozhodná a těžká řešení. Řešení, která většina z nás nikdy nebyla nucena učinit. Teprve čas ukáže, jestli byla správná.